Cesta a první okamžiky ve Francii

Cesta samotná proběhla bez větších komplikací. Jenom na letišti mi vadila jediná věc - wifi je zdarma pouze 15 minut. Já jsem potřeboval najít na internetu spoj, kterým se dostanu z letiště a adresu, kde se nachází můj budoucí byt. Naštěstí se mi to během těch 15 minut podařilo, ale jak to dopadlo vám povím za chvíli.

První problém vyvstal už v Praze. Na internetu jsem zjistil, že můj let bude v Paříži ve 23:00. Poslední RER (vlaky, které jsou součástí pařížské mhd a obsluhují i celý region Ille de France) přestávají z letiště jezdit v 22:58. Můj domácí, kterého jsem sehnal úplnou náhodou a říkám si, že jsem měl zase jednou z prdele kliku, protože sehnat v Paříži po prázdninách bydlení je jednoduché asi jako naučit psa háčkovat, mi řekl, že se dá z letiště dostat i nočním(i) autobusem (autobusy) a že to nenín nebezpečné. Jediný problém byl v tom, že to trvá tři hodiny. Nakonec se ale nějak podařilo, že jel ještě nějaký poslední autobus, který měl jet do stanice, kde se ta linky RER rozvětvuje. Uzavřené byla totiž jenom ta část u letiště. Dostat se na místo určení znamenalo vymotat se z labyrintu letištních hal a se dvěma kufry se dostavit na CDGval, což je taková jakoby linka metra, co jezdí mezi jednotlivými terminály. Ta nás dovezla na parkoviště, kde nás naložili do autobusu s destinací Aulney-sous-bois. Problém nastal, když jsem si chtěl vzít příruční zavazadlo do autobusu. Pán agent de RATP mi tvrdil, že je to moc grand a že se to nevejde dans le bus. Když jsem se ho zeptal, co budu dělat, když mi ho někdo ukradne, protože tam mám mobil, foťák a notebook, řekl mi, že to je normální, že každého už v Paříži okradli a že si na to zvyknu. Napřed jsem se s ním chtěl ještě dohadovat, ale pak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu, nevyjmenovávat, co všechno se v mém kufru nachází, abych tak nedával někomu návod, nastoupit do autobusu a myslet si na nějaké sprosté slovo. Tak mě to nasralo, že jsem si u něj ani nekoupil lístek v tom vzteku a prošel kolem něj. On si asi byl vědom toho, že jsem rozhořčen, tak po mě ani nekřičel a nechal mě jet bez lístku. Asi si řekl, že co kdyby mě okradli a chtěl mi ušetřit těch 8 euro nebo kolik. Vlak už čekal na nástupišti. Prvních několik stanic jsme projeli bez zastavení, zastavovalo se jenom v tarifnín zóně 1, což odpovídá úzkému centru. Poslední zastávka bylo Cité universitaire, odkud bydlím dvě stanice. Když se v téhle stanici zavřely dveře, paní, co hlásí stanice, řekla, že jedeme až do Bourg-la-reine bez zastavení. Boží. Budu muset řešit, jak se dostat zpátky směrem do centra. Vystoupi a nasednout na opačný směr nešlo, protože už bylo moc hodin a vlaky přestaly dočista jezdit. Naštěstí bylo v okýnku s informacema rozsvíceno a bylo vidět, že tam někdo sedí. Zeptal jsem se, jak se dostanu do Arcueile. Ten někdo, kdo tam seděl, byla nějaká mladá Afričanka. A šišlala. Takže jsem jí nerozuměl ani prd a stejně jsem si musel poradit sám. Naštěstí venku stál pán s kufrem a zeptal se mě, jestli hledám autobus do Paříže. To bylo asi těma kuframa a mým pomateným pobíháním. Něco jako jízdn řád aby ve Francii pohledal. Takže jsme si prostě stoupli a čekali. Asi za půl hodiny začalo pršet. A pak přijel autobus. Dovezl mě až na stanici, kterou jsem si stihl vyhledat ještě na Ruzyni. Teď přichází na nejhorší část. Tím, že jsem měl internet jenom na chvíli, jsem si musel najít svoji adresu a nechat mapu otevřenou v záložkách, abych k ní měl potom přstup i bez internetu. Bohžel mě nenapadlo načíst si nějaké rozumné zvětšení, a tak jsem na ní měl jenom asi tři hlavní ulice. Jo, ještě kousek parku, vlastně! Tak jsem si musel vystačit s tím, co jsem měl a vydat se na cestu. Šel jsem asi pět kilometrů. Co 15 minut jsem se musel někde schovávat, abych mohl z kufru vyndat nobeook a ověřit si, zda jdu správnou cestou. Vyzkoušel jsem si, jaké mají moje nové kufry jízdní vlastnosti. Těch povrchů, co jsem vystřídal! Silnice, dlažba, trávník, kaluže, rozkopaný chodník, hloubkové výkopy, hřiště na pétanque... Zapomněl jsem dodat, že lilo jako z konve. Když jsem odlétal a pršelo doma, říkal jsem si, že je Praha smutná, že odjíždím. Znamená teda snad to, že pršelo i v Paříži a daleko víc, že je Paříž smutná, že přijíždím?! V půl třetí ráno se mi nicméně podařilo konečně dorazit na místo určení. A to úplně samotnému! Můj pan domácí, jehož jméno můžeme myslovit, ale je vtipné, neb je to Vietnamec a jmenuje se Viet, mi celou dobu nebral telefon a neodpovídal na SMSky. Zvládl jsem to docela dobře. Blbé bylo akorát když jsem asi 20 minut stál durch mokrý ve vchodě a čekal, jestli mi někdo přijde otevřít, protože jsem neznal digicode (něco jako Sezame, otevři se!, abyste se mohli dostat do domu). O mém pokoji, prvním dnu ve škole a podobných kratochvílích zase příště, protože už musím běžet a koukám, že jsem se nějak moc rozepsal a teď nestíhám!

Mějte se krásně a pište mi. Budu se těšit na vaše ohlasy!