Škóla

(Předesílám, že toto je pouze nástin toho, jak se to bude odehrávat. Konkrétní dojmy plánuju napsat nějak hromadně na konci týdne, až si udělám souhrnný obrázek o všem, co mě tu čeká. Zatím z toho mám celkem nervy a chce se mi srát, jenom si na to vzpomenu. Snad to bude lepší.)

Moje první setkání se školou proběhlo už minulý čtvrtek. Konkrétně se jednalo o réunion d’accueil, kde jsme se měli setkat s vedoucími svých jazykových oddělení. Jelikož se tady tvářím, že angličtina je můj mateřský jazyk, byl mi přidělen Monsieur Ruiller. Je to takový chvístek, že když si stoupne z profilu, můžou kolem něj volně poletovat částice a vlnění se jen lehce ohne. Má vždycky svetřík a kravatu a hází jeden vtípek za druhým. Vysvětlil mi „tout“. V praxi to znamenalo, že se zeptal, jestli ça va, já jsem mu řekl, že ça va, merci, pak se zeptal, kde bydlím a jestli umím dojet do školy metrem (asi předpokládal, že jsem se na tu schůzi přemístil nebo použil pařížskou letaxovou síť) a že kdybych něco potřeboval, ať napíšu jemu. Kdybych potřeboval razítko, mám napsat na bureau international. Dal mi rozvrh a au revoir. Rozvrh mám celkem v pohodě. V pondělí a středu mám školu od 11 do 12, v úterý od 11 do 12:30 a pak 16:30 až 17:30, ve čtvrtek volno a v pátek mám 3 předměty a de facto končím až nějak v 17 hodin. Čert to vem, hlavně že nemusím brzo ráno vstávat a budu mít dost času na všelijaká alotria. Pak nás 120 erasmáků nacpali do salle de conférence, která byla velká asi jako můj pokoj v Praze a začali nám pouštět powerpointovou prezentaci. Na prvním snímku samozřejmě bylo, že ISIT je prestižní škola a ať jsme pyšní, že tu můžeme studovat. Na druhém bylo, že 1/8 studentů jsou přes Erasmus a ať jsme pyšní, že jsme erasmáci. Jinak tam nebylo nic moc zajímavého. Ještě jsme dostali kartičku, že jsme jejich, jednu druhou jsme si museli koupit za 20 €, abychom se dostali do budov školy. O ISICu, který umí obé, tu zřejmě ještě nikdy neslyšeli. Nu což! Když tu identifikační kartičku ukážu bance, údajně dostanu 40 €. Tu druhou, kterou přezdívám familierně alohomora-karta, na konci vrátím a těch 20 € dostanu zpátky. To jde. Jenom ji nesmím ztratit/propít/ve spaní vdechnout/jinak znehodnotit...

Ke konci toho spectaclu nás ještě paní Burke, responsable des projets internationaux, požádala, ať zvedneme ruce všichni ti, co jsme de l'Espagne... les rukou. De l'Angleterre... podobně. Stejně tomu bylo i s Italy, Němci a Číňany. Poslední byla République tchèque. Nahoře byla jenom moje ruka. Jo, všichni budou vědět, že to já jsem ten Čech. Super.

Před odchodem nás ještě informovali, že na chodbě je připravené malé občerstvení. (Kelímek do půl naplněný kolouc a bábovka, které někdo půlku sežral snad ještě než tam někdo z nás stihl přijít.) Když jsem se snažil procpat ven z té slavné salle de conférence, ocitl jsem se v pasti v předsálí, kde stály hloučky lidí (podle národností). Když jsem byl asi 3 m od jedné prazvláštně smíšené skupiny, kolem se mihla Madame Burke, drapla mě za ruku, obloukem mě přimrštila k té skupince a pravila: „To je Monsieur Libor, on je tchèque. On tu nikoho nemá, tak se s ním teď budete kamarádit. Merci.“ Jo! Fakt díky, paní Burke, génial!

Heslo na školní wifi dostaneme až někdy, prý bientôt. Máme počkat tak dva týdny. Velmi chytré. Ani v jedné ze školních budov, co jsem zatím viděl, není k dispozici počítač. Nemít tedy přístup k wifi je dost problematické. Zvláště když člověk musí letět na další hodinu neznámo kam. Když se ztratím, tak si ale říkám, že se procházím a vlastně objevuju Paříž, takže je mi to celkem jedno. A občas se někde podaří na nějakou síť nabourat. Například včera jsem seděl asi půl hodiny na nádraží RER na Port royal a půl hodiny kradl internet někomu, kdo asi omylem udělal ze svého mobilu hotspot. Myslím si, že to byl ten pán, co spal na sedátku vedle mě. Protože když se vzbudil, nastoupil do prvního vlaku, co přijel a já jsem měl po internetu.

To je asi tak ve zkratce všechno pro dnešek. Původně jsem tohle psal při obědě na lavičce na školním dvorku, ale pak jsem musel jít a nějak jsem ztratil nit.

Zítra se můžete těšit na něco málo ohledně nesmyslného byrokratického kolečka, které jsem musel dnes chtě-nechtě absolvovat.

Bonne nuit !