Bydlení je hra

Tak dnes vám konečně povím něco k tématu bydlení v Paříži, protože se mě na to často ptáte. Bydlení jsem sehnal strašnou haluzí přes jedno diskuzní forum na couchsurfingu. Asi dva týdny jsem usilovně hledal, pak jsem jeden den polevil a po návratu z hospody jsem tam uviděl inzerát, kde Vietnamec Viet pronajímal svůj pokoj po dobu, co bude se svojí přítelkou Manon (Lescaut?) někde měsíc lozit v kambodžské džungli nebo tak něco. Pak mi řekl, že z původního měsíce by mohlo být 6 týdnů a pak snad, že si mě to nechají na furt. Tak ještě uvidíme, jak se všechno domluví atd. Byt, ve kterém teda přebývám, se nachází ve městě Arcueil.

Typický francouzský domek s moderní přístavbou aneb laminátové peklo

Arcueilský akvadukt ze 17. století - místní chlouba. "Zahrál" si třeba v Amélii z Montmartru.

Jenom koleje. Než jsem to stihl vyfotit, vlak mi ujel.

Je to dvacetitisícové město na jižním předměstí Paříže. Na centrální stanici Châtelet-Les Halles (něco jako naše Muzeum nebo Ípák či Florenc, ale dohromady, protože je to největší komplex podzemního MHD na světě) to trvá asi 10-15 minut. Do školy (rozprostřené do třech různých budov, nejspíš aby se mi nestýskalo po FF UK) mi to trvá celkem asi 25 minut.To je super čas, protože průměrný Pařížan údajně dojíždí hodinu a půl denně. Dojíždění je tu stejně otravné jako v Praze. 

Modré značky jsou budovy školy, zelená je pak to, kde bydlím

Lidi v MHD jsou ale víc na pěst. Když někoho potkáte, tak je to samé oui, Monsieur, oui, Madame, děkuji, uctivá poklona, bonne journée, merci beaucoup až by se z těch „dobrých“ mravů málem posrali a když pak přijde na nastupování do vagonu, tak by se vám nejradši dupli na palec, abyste je náhodou nepředběhli. Neuhne vám nikdo a že se nejdřív vystupuje, to jim asi do návodu na používání metra zapomněli napsat. Nebo to nepřeložili do francouzštiny a Pařížani tomu teda nerozuměli. O tom, že na eskalátoru se stojí vpravo, se nebudu ani vyjadřovat. Moc jich tu stejně není, takže je to omlouvá. Všude se chodí pěšky, handicapovaní asi mají sedět doma. Měli by se sem někdy přijet podívat z Prahy, až si budou asi někde stěžovat, že mají vozíčkáři těžké problémy s cestováním po městě.

To jsem ale trochu odbočil, takže zpět k bydlení. Je to veliký byt se čtyřma ložnicema, velikým obývákem a kuchyní s chodbou. Dále tady je samostatná koupelna a záchod a jako bonus ještě terasa. Na pařížské poměry, resp. i celkově francouzské, je to dost nadprůměrně velký a luxusní byt. Majitelem je sám Viet, tak nevím, jak je to možné. Je mu teprve 28 a už má takový kvartýr (pozn. je majitelem). Zajímalo by mě, čím se živí. Pokud jsou Vietnamci ve Francii to samé jak u nás, tak určitě pěstuje trávu. Jenom jsem ještě nepřišel na to kde.

V jednom pokoji bydlí Jérémy. Takový malý blonďatý chvístek, který vypadá, že kdybyste si s ním dali high five, vylomí se mu ruka v ramenním kloubu, přesně tak, jako když barbíně utrhnete ruku. Je étudiant en alternance, to znamená, že týden chodí do školy a týden a týden pracuje. V jeho případě jsou to éditions. Říkal, že dělal nakladatele jedné knihy. Pak ale mluvil něco o společenské hře, tak nevím. Asi si tam hrajou na knížky. Jinak je ale moc fajn a celkem jsme si asi i padli do noty

Další spolubydlící se jmenuje Delphine. O té se mi toho zatím moc zjistit nepodařilo. Vím jenom, že je dneska večer v kině (to mi řekla sama) a že se bojí pavouků (to jsem vydedukoval z jejího rozhovoru s Jérémym). I když se jmenuje delfín, tak její pokoj není obří akvárium. Dokonce nemá ani vodní postel. 

Posledním obyvatelem je Španěl Antonio, který tady ale není a v jeho pokoji jsem já. Nevím, jestli se sem ještě vrátí, ale doufám, že ano a vyklidí odtamtud ten bordel. Vypadá to tam jako v kumbále, kam někdo hodil jadernou bombu. Ale aspoň měl ustláno. Je tam taky celkem zima a nesvítí světlo. Ale bydlím a to je hlavní! 

Když si vzpomenu, že jsem si vždycky říkal, že bych nikdy nešel bydlet do přízemního bytu, je mi to teď k smíchu. Okno z mého pokoje vede přímo do ulice a to tak, že kdybych si sedl na postel, co je hned pod ním, mohl bych z něj prodávat párky v rohlíku. 

Počkám, až budou mít v obchodě ve slevě párky a pak to rozjedu!

No a jak z fotky výše vidíte, bydlí tu s námi aj kočica. Jmenuje se Béné a je to petit chat. Moje alergie na kočky se raduje, jak když zazvoní Ježíšek. Našli ho někde v zahradě, kam ho nechal spadnou nějaký tyran z balkonu ve třetím patře. Manon ho zachránila a teď tu bydlí u nás. Napřed se tvářil, že se se mnou nekámoší, ale pak obrátil. Asi mě miluje. Pořád za mnou dolízá a dožaduje se pozornosti. Dokonce mi v noci i lozí do postele. Nechal jsem ho jednou spát na rohu na peřině s tím, že tam ho nezalehnu. Skoro celou noc jsem nespal, aby z kočky náhodou nebyla placka. Pak jsem zabral. Najednou mi něco ve spaní začalo cukat s kotníkem. No jistě, já jsem tu kočku zalehl. Nic se jí ale nestalo a ani ji to nijak neodstrašilo. Nakonec jsem ji musel hodit před dveře a zavřít. A když to neudělám, hned ho mám zas v peřinách a ne a ne se nechat vyhnat. Je to prostě rebel! A strašně mlaská!  Kudy chodí, tudy mlaská. Když jsem třeba vařil, vyšplhal mi po noze až na rameno. Když něco dělám na počítači, skáče mi po klávesnici (tím se rovněž omlouvám za překlepy, ne vždy jsem na vině já). Kdyby ale ten žebrák nebyl tak roztomilý! Kdyby to byla nějaká desetikilová střaatá bestie, tak ji člověk nakopne a je to, ale uznejte, kdo by se zlobil na takového prcka?