Když bydlení přestane být hra

Jak jsem měl v létě štěstí a narazil jsem na Vietnamce jménem Viet, teď se karta obrátila. Z bytu jsem musel odejít na konci měsíce. Vzhledem k tomu, že jsem si udělal výlet do Prahy, musel jsem vyklidit terén ještě před svým odjezdem. Pro jistotu jsem začal hledat nové bydlení už na začátku října. Nakonec se to ukázalo jako naprostá ztráta času. Ztratil jsem měsíc života a kvůli všemu tomu stresu si ho asi o dvacet dalších let zkrátil. Hledání spočívalo v tom, že jsem každý den asi čtyřikrát sjížděl všechny stránky, kde se dávají nabídky na bydlení. Ve Francii jich existuje asi padesát, já jsem se zaměřil jenom na těch (asi) pět hlavních, které jsou bezplatné. Pokaždé se sice tváří, že je zdarma všechno, ale když se zaregistrujete, zjistíte, že abyste mohli lidi kontaktovat, musíte si zaplatit VIP členství. Ani to vám ale nezaručuje, že najdete, co potřebujete. Vedle toho jsem se ještě zapsal do asi dalších šesti skupin na facebooku. Do všech, které obsahovaly slova jako: Paříž, spolubydlení, expats atd. Ani to nebylo k ničemu. Jednou se ukázala jiskra naděje, ale následně se zase rozplynula. Jedna mladá Ruso-Američanka dávala svoje bydlení k podnájmu po dobu, co bude někde v Keni lítat v křoví a očkovat sirotky. Cena byla rozumná, datum její nepřítomnosti se krylo s datem mé přítomnosti v Paříži, lokalita byla víc než příjemná, asi 15 minut na kole od školy. Nicméně holčička měla další tři uchazeče a nakonec si vybrala někoho jiného. Situace tady je tak šílená, že to nejste vy jako jedinec, co si prohlídnete několik bytů a potom si vyberete. Tady je to jako pracovní pohovory – musíte mít samozřejmě dossier s milionama potvrzení, výpisů, kopií, záruk a kdoví čeho, myslím, že někdo mi i říkal, že po něm chtěli motivační dopis. Pak už jenom doufáte, že si ten páprda, co byt pronajímá, prohlídne zrovna vaše dossier a pozve si vás na osobní rendez-vous. Ani pak ale není vyhráno. Já si myslím, že jsem byl okouzlující a šarmantní, ale v jeden okamžik se mi strašně chtělo na záchod, tak jsem se Ruso-Američanky zeptal, jestli si u ní můžu odskočit. To mi asi dalo záporné body, jinak si to nedokážu představit.

Nějak bych teď chtěl ve zkratce představit, co jsem všechno viděl za hrůzy při prohlížení těch inzerátů. Pokud někdo není spokojený se svým bydlením v ČR, tady by ho to hned přešlo. Jak je Paříž naprosto narvaná lidma, tak se je majitelé „bytů“ snaží nacpat úplně všude. Je třeba úplně normální, že vám nabízejí appartement sous-terrain. Zní to hezky, ale jedná se prostě o nějakou plesnivou kóji ve sklepě. Dalším častým nabízeným bydlením je chambre de bonne, pokoj pro služku. To je většinou špeluňka velikosti asi osm metrů čtverečních v šestém patře a výš. V devadesáti procentech bez výtahu. Pokud máte štěstí, máte sprchu na pokoji a záchod na chodbě společně s ostatními chambres. Pokud máte smůlu, máte na té chodbě i tu sprchu. Za tuto luxusní ubikaci zaplatíte exkluzivní cenu 650 € v průměru. Jeden kamarád byl na prohlídku jedné takové hrůzy. V inzerátu avizovali, že je sprcha i záchod v pokoji. Když do něj vešel, nic tam nebylo, jen velká postel a vedle ní malá ulička na chození. Když se zeptal, kde je ten záchod, majitel ukázal na skříň v rohu. Když se otevřela, byl v ní turecký záchod. Sprcha se dělala tak, že se na ten záchod spustila taková mříž, na kterou si člověk stoupl a vesele se mohl sprchovat. Další hrůzou, o které jsem se už trochu zmiňoval, jsou ty jejich studio. U nás se to překládá jako garsonka, ale nemá to s tím nic společného. Studio je jedna místnost, do které nacpete všechno. A všechny. Viděl jsem třeba inzerát, kde chlápek psal, že hledá někoho, kdo s ním bude sdílet jeho grand studio (všichni říkají, že mají ho mají grand) stylem: Pokud budem dva, 450 €/os, když budem 3, 300 €/os, 4 – 250 €/os atd... Nevím, mělo to asi 12 metrů, takže představa, že v něčem takovém jsem nucen být s někým, koho potkám přes inzerát mi přijde jako nechat se zahrabat do hrobky zaživa a platit za to měsíčně nechutné prachy. Navíc je ta hrobka na konci světa a do centra se z ní jede třeba dvě hodiny.

Já jsem strávil celý říjen tím, že jsem sjížděl všechny možné stránky, telefonoval, psal smsky, nechával messages vocaux, což jsem nikdy předtím nedělal, hledal a hledal a hledal. Našel jsem jenom tu holčičku, která mě za použití jejího wc odsoudila k dalšímu hledání. Šel jsem se podívat na jedno studio, které bylo velké asi jako naše koupelna v ČR. Vlastně ještě menší. Byl to jen stůl a židle a nad tím ve vzduchu palanda a za ní sprcha. Na záchod se chodilo na chodbu do domu (jakoby na panelákové chodbě) a jediné okno vedlo na vstupní dveře, takže si člověk připadal jako v zoologické zahradě. Celá tato nádhera za 550 € se smlouvou na jeden rok. Děkuji, nechci.

Občas, když jsem byl hodně zoufalý, napsal jsem do skupin o spolubydlení na Facebooku ve zkratce svůj životní příběh a že hledám. Většinou mi pak chodily zprávy do složky Other. Valná část z nich byla jakože: „Ahoj, já taky hledám, tak až něco najdeš, tak mi napiš a budeme nejlepší kamarádi.“ Taky si mě přidalo spoustu divných lidí. Zejména jeden mládenec ze Španělska. „Ahoj, hledáš bydlení?“, napsal mi. „Jo. Víš o něčem?“, odpověděl jsem. „No, vím. Za sex můžeš bydlet u mě.“ Nevím, jak běžná je to tady věc, mě to každopádně zarazilo dost.

Pak mi jednou přišla zpráva, od holčičky jménem Alejandra. Jedna spolubydlící odjíždí do Anglie a hledají někoho, kdo ji nahradí. Mohl jsem si vybrat: samotný pokoj za 350 €, sdílený za 250 €. Volné ihned, bez jakýchkoliv oplítaček a formalit. Háček byl v tom, že to je v Aubervilliers. To je jedno z přistěhovaleckých předměstí na severu Paříže, kterým jsem se chtěl vyhnout. Nicméně jsem si řekl, že tomu dám šanci. Přišel jsem na prohlídku. Byla tu Alejandra (Bolivie), Sara (Mexiko), Katie (Odcházející Angličanka). Ještě tu bydlí pekař Paul (Anglie). Mělo to být, že já si vezmu jeho pokoj a on půjde do toho sdíleného. Když ale přišel domů, vylezlo z něj, že do žádného sdíleného se mu nechce a že prostě budu ve sdíleném já nebo mám smůlu. Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou. Ani nevím proč, jestli jsem čekal, že mi spadne něco do klína. Nakonec jsem to vzal a bydlím teď tady. Spolubydlící jsou fajn a naučím se španělsky. Budu mít trochu adrenalinu, naučím se jazyk ulice a možná i nějaké bojové umění, rapovat nebo něco podobně předměstského, čili banlieu.

Po týdnu bydlení tady musím říct, že když člověk jde a dívá se jenom na jednu stranu ulice, jsou tu celkem hezké domy. Lidi tu jsou trochu divní, ale radši jsem si rychle zvykl na nikoho nečumět, abych nedostal po tlamě. Už dokonce i rozumím prodavačce v obchodě i přes její neidentifikovatelný přízvuk. A z metra už se taky nebojím chodit!

PS: Pokud uslyšíte o někom, co hledá bydlení v centru Paříže či blízkém předměstí a jeho budget je 450 € (jak se píše v milionech inzerátech), tak mu dejte pěstí, aby se probral. Nic takového sehnat nejde. Já platím sice míň, ale trvá mi to 40 minut do centra, nemluví se tu francouzsky (zato všemožnými africkými a asijskými jazyky) a přes můj pokoj se chodí do vedlejšího. Jak to teď tak píšu, tak mi dochází, že jestli je něco Paříž, tak tohle. Bydlení tady je záhul.

Soleil!

Dneska bylo nádherně! Takové počasí v Paříži už ani nepamatuju. Mám pocit, že tak hezky nebylo ani v září, když jsem přijel. Každý den tu leje. Teda jenom ve dny, kdy si řeknu, že bude hezky a nevezmu si kabát. Deštník si neberu, protože mi nějak ZÁHADNĚ zmizel. Byl v kuchyni na stole a pak tam nebyl. Nikdo ho neviděl samozřejmě, takže jediné vysvětlení je, že do místnosti vběhl mýval... Nebo mi ho prostě zabavil někdo ze spolubydlících. Když si kabát vezmu, tak neleje, ale je zataženo a dusno a člověk se potí a smrdí a má chuť se rituálně zasebevraždit.

Po škole jsem se chtěl vypravit pro jedno sako, co mi tak báječně sluší, tak jsem si řekl, že je potřeba toho počasí využít a šel jsem pěšky. Z Port-royal po Boulevardu Saint-Michel, přes Seinu a přes Ille de la Cité, po nábřeží k Louvru, přes Jardins des Tuilleries a Place de la Concorde až na Champs-Elysées.

Celková délka túry: 6 kilometrů.

A sako neměli! Ale mně to nevadilo, aspoň jsem se hezky prošel a vyfotil pár fotek. Většinou, co jsem viděl po cestě a nějak mě to zaujalo. Potkal jsem kluka v kostýmu tygra z Medvídka Pú. Neměl boty, šel bos a na zádech měl školní batoh. Toho jsem nestihl vyfotit.

Ta divná tečka nahoře je, že jsem měl flek na čočce.

Dossier

Tohle je asi ta nejabsurdnější věc, co kdy byla. Dossier znamená, jak jsem si bláhově myslel, něco takového: složka, spisy, akta. Když jsem ještě v Praze chodil do práce, naučil jsem se, že na Francouze to funguje jako zaklínadlo. Když jsem někam volal a potřeboval se nechat přepojit k nějaké důležité osobě, většinou to nešlo. Abrakadabra! Jakmile jsem řekl dossier, jako zázrakem byly všechn dveře otevřeny. Je to totiž slovo, kterého se všichni bojí. A právem. A protože jsou Francouzi děsní byrokrati, nesmírně si na ně potrpí. Na místě jsem v praxi zjistil, že dossier může být naprosto všechno, od žádosti o azyl, přes formulář žádosti o kartu MHD, až po přihlášku do kroužku křížkové výšivky. Moje první dossier bylo na uvítacím setkání ve škole. Byl to barevný papír přehnutý napůl, na něm moje jméno a vevnitř rozvrh hodin. U nás by se o tom nikdo ani nezmiňoval, tady mi řekli, že pro mě připravili petit dossier. Ty další jsem pak přestal počítat. Zmíním se stručně o těch, co mi daly nejvíc zabrat. Dossier v bance. Ve škole nám řekli, do jaké banky si máme jít udělat účet. Mají s ní nějakou spolupráci, což spočívá v tom, že při otevření dostaneme 40 € bonus. Nicméně nejde tam jen tak přijít a říct:"Jeden účet, prosím." Musíte si telefonicky domluvit rendez-vous. To trvá asi 15 minut, než se konečně promačkáte přes hlasovou samoobsluhu na nějakého živého člověka, který se vás teda zeptá, co chcete. Řeknete, že účet. Zeptá se, kde chcete mít banku. Dalších pět minut trvalo, než ji mademoiselle "lokalizovala" a řekla mi jméno mého poradce, conseiller.

- Kdy chcete rendez-vous?

- Co nejdřív.

- Aha, vidím, že by to šlo ve dvě odpoledne, můžete?

- Ne, to nestihnu. Co zítra?

- Ne, to nejde, musí tam být 24 hodin prodleva. (Wtf? Za dvě hodiny by to šlo, ale zítra ne?! Co je to za ptákovinu?)

- A v pondělí?

- Dobře, moment, ověřím to.

(Po pěti minutách "Váš hovor bude zodpovězen za pár okamžiků, nezavěšujte.")

- Monsieur, bohužel to nejde, v pondělí jsou banky zavřené.

Takže jsem tam mohl jít nakonec až v úterý. K otevření účtu je potřeba pouze: průkaz d'identité, certification de domicile (důkaz, že bydlíte, kde bydlíte... coooooože?!)

Můj conseiller byl naštěstí v pohodě. Popovídali jsme si o nabídkách bankovních produktů v ČR a ve Francii. Pak vyšlo najevo, že moje dossier ovšem bude méně v pohodě. Údajně doklad o tom, že jsem zaplatil nájem není dostatečná certification de domicile a mohl by mi takovou věc napsat kdokoliv. Pošlou mi prej doporučený dopis, který na poště podepíšu a pošlu zpátky. Tak budou vědět, že bydlím, kde říkám, že bydlím. Asi kdyby ke mně chtěl někdy pan conseiller přijít na návštěvu, tak aby nejel někam do kša. Dostal jsem svoje dossier a RIB a šel jsem domů. Zbytek mi přijde prý poštou.

Dopisů mi pak přišlo celkem asi deset. Co odrážka, co zvláštní dopis.

- poděkování, že jsem si vybral BNP Paribas

- oznámení, že můj conseiller se jmenuje Štefan Z Mostu Ze Starého mostu (Když člověk přeloží starofrancouzské šlechtické jméno, hned to zní míň nóbl, co?)

- nabídka pojištění snad všeho, od kola až po jachtu

- uživatelské jméno do internet bankingu

- heslo do internet bankingu

- PIN ke kartě

- pozvánka, že si mám kartu přijít vyzvednout

Přijdu teda do banky po třech týdnech asi a říkám, že chci svoji kartu. Paní ťukala chvíli něco zuřivě do PC a pak mi sdělila naučenou intonací:"Vaše dossier ještě nebylo schváleno, proto Vám nemůžu dát tu kartu, přijďte příští týden v pátek." Šel jsem tam radši až v to úterý potom, abych měl jistotu, že bude dossier v pořádku. Tak jsem dostal svoji francouzskou carte bleue, která je skutečně modrá a je celkově pátá do mojí sbírky kreditek. Na všech mám asi tak stejný obnos peněz, slovy: prd. Nicméně po pěti týdnech se podařilo!

Mezitím jsem potřeboval ještě zařídit mobil a kartu na MHD. Po prvním rendez-vous v bance jsem hned šel do Free (nejnovější místní operátor, který nabízí neomezené volání po Francii a na pevné linky po Evropě a USA, volné SMS po Francii a 3Gb internet). K otevření dossier u Free je potřeba: doklad d'identité, carte bleue a RIB. (RIB = rélevé d'identité bancaire, kus papíru, co dostanete v bance, na kterém je napsané vaše jméno a číslo účtu, abyste mohli dokázat, že účet máte a je váš. Debilita a zbytečná buzerace prostě.) 

Ve Free musíte vystát frontu u vchodu, kde je hôtesse d'accueil, která se vás zeptá:"Je peux vous renseigner?" (Můžu vám poradit?) Ne asi, přišel jsem si sem jenom tak z plezíru vystát frontu.

- Chci ten paušál bez závazku.

- D'accord a máte s sebou doklad d'identité?

- Oui.

- A máte carte bleue?

- Oui.

- A máte RIB?

- Oui.

- A adresse mail?

- Oui. (Ne asi, krávo, posílám poštovní holuby!)

Vrazila mi do ruky lísteček s čekacím číslem a poslala mě se posadit. Když naskočilo moje číslo, šel jsem k přepážce, kde se ještě jednou opakoval stejně důležitý rozhovor. Ve chvíli, kdy mě požádali o carte bleue a viděli, že není bleue, tudíž není française, řekli ohlàlà a že neví, jestli to bude fungovat. "Aha, ale to je visa, to by mělo jít, i když je tchèque." Hm, všechny karty jsou buď visa nebo mastercard, minimálně ty, ke kterým mám přístup. Nechtěl jsem se ale hádat, tak jsem si myslel něco o prdeli a usmíval se.

"Bohužel, Monsieur, vaše carte bleue nefunguje. Je to moc sécurisé, musíte si to objednat en ligne na počítači doma." Tak jsem šel dom, ale ani tam to nešlo. Nakonec jsem musel poprosit spolubydlící, aby mi to zařídili s jejich kartou a zaplatil jsem jim poplatek za vedení dossier v hotovosti.

Karta přišla poštou za 3 dny. Aleluja!

Zbývala jenom karta MHD, neboli carte Imagine-R (čti imažinéééér). Pán v kukani v metru řekl, že se to dělá jenom par la poste a že pošlu dossier a počkám. Ve formuláři se mě ptali pomalu i na velikost bot, ale podařilo se mi na to vyzrát. Poslal jsem a čekal. Předplaceno jsem měl od 1. října, nicméně karta nepřišla. Tak jsem tam volal. Celé odpoledne. Nikdo neodpověděl. "Všichni naši operátoři jsou momentálně zaneprázdněni, nezavěšujte."Nakonec se mi po dvou hodinách podařilo probojovat a spojit se s operátorkou. Ptala se mě, pro ověření, na jméno, příjmení, adresu, datum narození, číslo formuláře... Chápete, karta na MHD je strašně důležitá věc a je potřeba velmi vysoké bezpečnostní prověrky. Pak se zeptala, kdy jsem to poslal. Když jsem řekl, že před dvěma týdny, bylo to jasné. "Monsieur, my máme 21 dní na zpracování dossier, nic jsme ještě nedostali. Musíte počkat. Hezký den," řekla mi. Volal jsem znovu ve čtvrtek, když to bylo těch 21 dní. Nechtěl jsem si totiž nabíjet další (už druhý navíc) týden za 20 €, když jsem věděl, že mi 32 € strhnou za říjen. K tomu ještě samozřejmě 8 € dalších. Za vedení dossier. Paní řekla, že jim to přišlo teprv minulý čtvrtek a že ještě to není. (Jak je možné, že před třema dny o tom neměli ani ponětí, že po mém dossier nebylo ani vidu ani slechu a najednou už tam týden odpočívá, jsem se radši neptal.)

- Vaše dossier se zpracovává. Kartu obdržíte prochainement.

Když jsem se zeptal, jaká je definice prochainement (znamená to "příště"), řekla mi, že neví, ať si radši koupím ticket de métro a počkám. Jenomže u nás v okolí staví nové bytovky a je tam taky napsáno prochainement, že tu budou byty.

Jestli bude karta hotová stejně rychle jako tyhle byty, tak potěš koště!

- ŽÁDNÝLÍSTEKSINEKOUPÍM!KDYMIPŘIJDETAZATROLENÁKARTA?!?!

- Brzy! Au revoir!

Karta přišla do týdne. Asi 10 dní jsem jezdil buď úplně na černo nebo na dětský lístek. Naštěstí jsem neměl žádný problém. Kdyby jo, tak je to za pade. 

Takže od minulého týdne můžu říkat, že mám všechny základní věci (snad?) v pořádku.

(Až na to, že mi furt padá internet a nefunguje GPS, nejde se mi přihlásit do internet bankingu od francouzského účtu, nejde mi na něj převést stipendium, je všechno v pohodě.)

Pokračování příště.

Překládám, předkládáš, překládáme...

Samozřejmě, jak jsem předpokládal, nedostal jsem se k tomu dřív než teď, tak to zkusím nějak dohnat.

Začneme teda líčením mých dojmů z prvních hodin překladu.

V úterý začínám v 11 hodin předmětem traduction économique. Jak už název napovídá, překládáme tam ekonomické texty. Z angličtiny do francouzštiny. Průser.

Celá hodina prodíhala dost divně a pořád jsem si říkal, že teď už musí přijít ten zlomový okamžik, kdy pan učitel skočí na stůl a zakřičí něco ve stylu:"Mysleli jste si, že to bude takhle? Omyl! Tramtadadá!" Nic takového se nestalo. Bohužel. Ani nevím, co mě rozčarovalo víc, jestli to, co mě bude čekat, to, jak se odehrávala hodina nebo to jaká byla potom realita. Ve zkratce: budeme tam překládat různě složité a dlouhé texty z ekonomických deníků, převážně těch brytiš. Na absolvování semestru je potřeba mít 100% účast, na každou hodinu přinést z domu přeložený text, který bude pan učitel náhodně vybírat a známkovat, pak budeme během semestru dělat dva překlady na známky na hodině a jeden na konci semestru. K tomu budeme mít jednojazyčný výkladový (anglický!) slovník. Překládat budeme samozřejmě do francouzštiny. Nádhera. Navíc tu asi nikdy neslyšeli o tom, že existuje normostrana, a tak to bude všechno "asi jedna stránka". (Z jedné stránky se nakonec vyklubaly normostrany dvě a kousek. Moc hezká stránka.)

Potom nám rozdal první text a já jsem se chtěl jít klouzat. Byla zvolena oběť, která to musela celé na jeden nádech přečíst (jaký to má smysl?), což zabralo asi 15 minut. Potom by normální smrtelný absolvent útrl řekl, že proběhne analýza textu. Ve Francii se ale takové plebejské přežitky přece vůbec nedělají a tak se celá "analýza" omezila jenom na větu:"Čemu nerozumíte?". Měl jsem chuť zakřičet, že ničemu kromě nadpisu a možná prvních pár vět, než to začne mluvit o ekonomii a demonstrativně ten papír sežrat, ale udržel jsem se. Pak se teda někdo zeptal asi na pět slovíček, které ale ani nebyly žádné termíny a podle mě to zrovna byly světlé místa, kterým jsem rozuměl, tak tomu museli rozumět všichni snad. No a po zodpovězení těchto pár otázek přišel na řadu vtip dne - za domácí úkol na příště přeložte.

Něco podobného se opakovalo pozdě odpoledne, kdy jsem měl traduction journalistique. Sice jsem si žádný takový předmět nezapsal, ale měl jsem to tak v rozvrhu, a navíc to byla trochu menší hrůza, tak jsem si řekl, že budu radši držet hubu. Traduction journalistique mám se studentama prvního ročníku, kterým je teprve 18 let a ve většině jsou to celkem ucha, co si myslí, že když jsou na ISITu, tak se z nich všichni posadí na zadek. Baví se mezi sebou o přestávce všema (ne)možnýma jazykama, jenom asi aby bylo vidět, že umí.

Samotná hodina pak probíhala úplně stejně. Nacpali nás, tentokrát ale do mnohem starší, učebny bez jakéhokoliv náznaku, že by v ní kdy byl slovník či nedejbože počítač. To mě tu fakt sere. Zatím jsem v celé škole (4 budovy) viděl asi pět počítačů. Z toho jeden můj a jeden paní v kanceláři. O tom, jaký je to tam ale blázinec ale zas až jindy. Rozdíl oproti té ranní hrůze byl v tom, že jsme dostali jiný text. Průběh byl totožný, pan učitel dokonce i říkal stejné vtipy jako ráno. Potom jsme rozebírali slovíčka jako v šesté třídě. Tady bylo dotazů mnohem více a pan učitel pořád zdůrazňoval, jak je důležit décortiquer le vocabulaire. Do teď netuším, co to znamená. Na příště přeložit za domácí úkol.

Středeční školy jsem se bál jako čert kříže. Sice jenom jedna hodina, ovšem o to pro mě obávanější. Traduction générale espagnol - français. Když to v úterý bylo takové peklo, a to anglicky umím nebo bych alespoň měl, co to asi může být teďka, když španělsky umím jenom pár vět? 

Učí to sice strašně milá paní a neříkala décortiquer le vocabulaire. To bylo fajn. Vyprávěla různé zajímavé (!) historky z praxe a co všechno budeme přes semestr dělat. Říkala to tak medovým hlasem, že jsem z toho všeho úplně ignoroval obsah sdělení, jinak by mi asi slezly vlasy. Na každou hodinu samozřejmě taky překlad. Naštěstí kratší. Tak jsme si zadaný text přečetli a dali se, tentokrát do analýzy. Neskutečné. Text byl o globálním oteplování a o konferenci v Riu. Ano, jsem takový expert, že si dávám v volném čase takové lahůdky. Nebo jsem se zbláznil. To druhé je pravděpodobnější. A pokud to tak ještě není, brzy to přijde, neboť vyhlídky na volný čas jsou minimální a čas strávený překladem není jako ten na rybách, aby se nezapočítával do života.

Konečně ta slíbená škola

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem neměl čas a pomyšlení psát své dojmy z prvního školního týdne. Pokusím se to všechno teda nějak ve zkratce zrekonstruovat.

PONDĚLÍ

Začneme pondělím, kdy mám, jak jsem již říkal pouze jeden předmět, a to tépéen neboli Technique de Prise de Notes. V jednom z prvních dopisů, co nám ohledně Erasmu posílali, se psalo, že je to jenom pro studenty, kteří už nějaký kurz tlumočnické notace absolvovali. Tak jsem se bál, co to bude... Ještě se k tomu dostanu. Budovu, kde měla tahle hodina být jsem našel poměrně snadno. Až mě to samotného zarazilo. Samozřejmě jsem si ale udělal ostudu u vstupu, protože jsem nevěděl, kam se přikládá alohomorakarta. Naštěstí jsem to zahrál celkem do autu a nikdo to moc nepoznal. Předmět vyučuje asi pětadvacetiletá slečna Lucie, co pořád vtipkuje a celkově se chová spíš jakoby byla naše kamarádka z hospody než profesorka (tak prestižní!) školy ISIT. Rozčarování nastalo už asi pět minut po začátku, když četla jména studentů. Ano, jako jediný jsem tam Erasmus. Druhé rozčarování nastalo, když se mě zeptala, z jaké jsem školy. Rozčarována ovšem byla slečna Lucie:

"De l'Université Charles? Oh, génial!"

Hm, tak jo, asi jsem geniální už jenom tím, odkud pocházím. To je celkem slušná reakce na to, že jsem tu úplně mimo a asi největší exot. "Quelle est votre langue maternelle?" Odpověděl jsem, že tchèque, načež slečna Lucie nasadila konsternovaný výraz, jestli si u ní dělám legraci, nebo je to opravdu jazyk. Následovala otázka, jaké jazyky tedy studuju (jak známo češtinku tu nemajou). Tak jsem jí vysvětlil, že protože nemají moji rodnou řeč, musím se tvářit, že jsem anglofon a mimoto dělám právě francouzštinu a aby toho nebylo málo, musel jsem si vzít ještě španělštinu.

- "Ooooh mais vous parlez plein de langues!" 

- "No, já mluvím ještě rusky a trochu polsky."

- "Impréssionnant!"

(No, to se ještě uvidí...)

Teď něco málo k tomu, co přesně se na té hodině dělalo. Omlouvám se, že to bude pro někoho možná nicneříkající. Týká se to spíš mých spolužáků z translatologie. Teoreticky se to hodně podobalo naší metodice tlumočení na ÚTRL. Jenom s tím rozdílem, že celý loňský absolvovaný ročník to strčilo během asi 10 minut do kapsy. Na začátek jsme dělali jenom něco facile, z français do français, protože je to naše langue maternelle, takže nemáme žádné problémy s porozuměním textu a je to pro nás v pohodě. Jak pro koho, haha. Článek o prognózách demografického vývoje pro příštích 30 let ve vztahu k důchodové reformě mi teda v pohodě nepřišel. Z každého úseku jsem si stihl poznamenat asi tak první větu, protože pak jsem absolutně nestíhal. Navíc, a což je fakt dost masakr, nás celkem nutí unifikovaně měnit osobní systém zápisu, který jsem si během loňska vybudoval a přes prázdniny úspěšně zapomněl. Nesmíme si skoro nic psát slovy, musíme mít papír oddělený sloupečkem vlevo (na podmět věty, popř. časové vyjádření) a musíme vertikalizovat a oddělovat informace od sebe. Po každém úseku byl jmenován jeden dobrovolník, co musel představit svůj zápis na tabuli. Ještěže jsem si sedl do první řady, takže jsem vypadal jakože šprt a tahle pocta mě minula. Všichni lidi tam znají asi milion abeced. Včetně té elfské a klingonské, řekl bych. I se podle toho oblíkají. "Toto je staročínský symbol pro mosaznou kliku střešního okna, který používám pro cokoliv, co se týká cestování, transportu, exportu, vývozního cla a rakoviny prostaty." A do psích jater, kam jsem to vlezl! Nejenomže nemám žádný symbol pro rakovinu prostaty, ale navíc jsem z textu nepochytil nic a připadám si jako největší mimoň. Slečna Lucie vždycky představila i to, co si poznamenala sama. Vypadalo to jako instrukce na etiketě oblečení, jak se má daný kus oděvu prát. Ona z toho byla schopná hovořit o baby boomu a o tom, jak se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu. Zajímavé. Na příště jsme dostali za úkol napsat si v tlumočnickém zápisu pět vět o svých minulých prázdninách, které pak budeme na základě poznámek dávat zpět do souvislého výkladu v angličtině a ostatní je budou zapisovat a tlumočit do francouzštiny. Génial!

Škóla

(Předesílám, že toto je pouze nástin toho, jak se to bude odehrávat. Konkrétní dojmy plánuju napsat nějak hromadně na konci týdne, až si udělám souhrnný obrázek o všem, co mě tu čeká. Zatím z toho mám celkem nervy a chce se mi srát, jenom si na to vzpomenu. Snad to bude lepší.)

Moje první setkání se školou proběhlo už minulý čtvrtek. Konkrétně se jednalo o réunion d’accueil, kde jsme se měli setkat s vedoucími svých jazykových oddělení. Jelikož se tady tvářím, že angličtina je můj mateřský jazyk, byl mi přidělen Monsieur Ruiller. Je to takový chvístek, že když si stoupne z profilu, můžou kolem něj volně poletovat částice a vlnění se jen lehce ohne. Má vždycky svetřík a kravatu a hází jeden vtípek za druhým. Vysvětlil mi „tout“. V praxi to znamenalo, že se zeptal, jestli ça va, já jsem mu řekl, že ça va, merci, pak se zeptal, kde bydlím a jestli umím dojet do školy metrem (asi předpokládal, že jsem se na tu schůzi přemístil nebo použil pařížskou letaxovou síť) a že kdybych něco potřeboval, ať napíšu jemu. Kdybych potřeboval razítko, mám napsat na bureau international. Dal mi rozvrh a au revoir. Rozvrh mám celkem v pohodě. V pondělí a středu mám školu od 11 do 12, v úterý od 11 do 12:30 a pak 16:30 až 17:30, ve čtvrtek volno a v pátek mám 3 předměty a de facto končím až nějak v 17 hodin. Čert to vem, hlavně že nemusím brzo ráno vstávat a budu mít dost času na všelijaká alotria. Pak nás 120 erasmáků nacpali do salle de conférence, která byla velká asi jako můj pokoj v Praze a začali nám pouštět powerpointovou prezentaci. Na prvním snímku samozřejmě bylo, že ISIT je prestižní škola a ať jsme pyšní, že tu můžeme studovat. Na druhém bylo, že 1/8 studentů jsou přes Erasmus a ať jsme pyšní, že jsme erasmáci. Jinak tam nebylo nic moc zajímavého. Ještě jsme dostali kartičku, že jsme jejich, jednu druhou jsme si museli koupit za 20 €, abychom se dostali do budov školy. O ISICu, který umí obé, tu zřejmě ještě nikdy neslyšeli. Nu což! Když tu identifikační kartičku ukážu bance, údajně dostanu 40 €. Tu druhou, kterou přezdívám familierně alohomora-karta, na konci vrátím a těch 20 € dostanu zpátky. To jde. Jenom ji nesmím ztratit/propít/ve spaní vdechnout/jinak znehodnotit...

Ke konci toho spectaclu nás ještě paní Burke, responsable des projets internationaux, požádala, ať zvedneme ruce všichni ti, co jsme de l'Espagne... les rukou. De l'Angleterre... podobně. Stejně tomu bylo i s Italy, Němci a Číňany. Poslední byla République tchèque. Nahoře byla jenom moje ruka. Jo, všichni budou vědět, že to já jsem ten Čech. Super.

Před odchodem nás ještě informovali, že na chodbě je připravené malé občerstvení. (Kelímek do půl naplněný kolouc a bábovka, které někdo půlku sežral snad ještě než tam někdo z nás stihl přijít.) Když jsem se snažil procpat ven z té slavné salle de conférence, ocitl jsem se v pasti v předsálí, kde stály hloučky lidí (podle národností). Když jsem byl asi 3 m od jedné prazvláštně smíšené skupiny, kolem se mihla Madame Burke, drapla mě za ruku, obloukem mě přimrštila k té skupince a pravila: „To je Monsieur Libor, on je tchèque. On tu nikoho nemá, tak se s ním teď budete kamarádit. Merci.“ Jo! Fakt díky, paní Burke, génial!

Heslo na školní wifi dostaneme až někdy, prý bientôt. Máme počkat tak dva týdny. Velmi chytré. Ani v jedné ze školních budov, co jsem zatím viděl, není k dispozici počítač. Nemít tedy přístup k wifi je dost problematické. Zvláště když člověk musí letět na další hodinu neznámo kam. Když se ztratím, tak si ale říkám, že se procházím a vlastně objevuju Paříž, takže je mi to celkem jedno. A občas se někde podaří na nějakou síť nabourat. Například včera jsem seděl asi půl hodiny na nádraží RER na Port royal a půl hodiny kradl internet někomu, kdo asi omylem udělal ze svého mobilu hotspot. Myslím si, že to byl ten pán, co spal na sedátku vedle mě. Protože když se vzbudil, nastoupil do prvního vlaku, co přijel a já jsem měl po internetu.

To je asi tak ve zkratce všechno pro dnešek. Původně jsem tohle psal při obědě na lavičce na školním dvorku, ale pak jsem musel jít a nějak jsem ztratil nit.

Zítra se můžete těšit na něco málo ohledně nesmyslného byrokratického kolečka, které jsem musel dnes chtě-nechtě absolvovat.

Bonne nuit !

Mon premier week-end en France

Opět se vám hlásí váš pařížský zpravodaj, aby se s vámi podělil o své poslední dojmy a zážitky.

Ve čtvrtek jsem byl poprvé ve škole na informační schůzce, ale o tom vám povím až v dalším příspěvku, pokud mě do té doby nevyhodí z internetu. Doma nám nefunguje, protože "je to rozbitý", a tak jsem teď v mekáči v nákupním centru La vache noire (Černá kráva, wtf?). 

Co jsem tedy dělal o víkendu? Jedna moje francouzská kamarádka slavila narozeniny a měla k tomu ještě kolaudaci svého bytu, kam se nedávno s přítelem přestěhovala. Zádrhel byl v tom, že bydlí v Rouenu, cože je sice jenom hodinu a půl vlakem z Gare St. Lazare, ale lístek stál 22 € a při pomyšlení na tu sumu mi krvácela peněženka. Proto jsem se rozhodl, že zvolím nějakou variantu víc étudiat. A tak jsem poprvé vyzkoušel covoiturage. Princip je jednoduchý: zaregistrujete se na stránce www.covoiturage.fr (jde to i přes účet na Facebook, takže nemusíte nic vyplňovat, jenom telefonní číslo), následně zvolíte město odjezdu a kam chcete plus kdy no a všemocný internet vám vyplivne seznam jiných členů - řidičů, kteří ten den vybranou trasu jedou autem a dají k dispozici volná místa. Je to něco jako couchsurfing, ale na transport. Kliknete na vybranou osobu, zarezervujete si místo, zaplatíte kartou, načež vám přijde SMSkou telefonní číslo řidiče a domluvíte si rendez-vous. Je to bezpečné - dostanete tajný kód, který předáte řidiči po ukončení cesty, na základě kterého dostane peníze. Vybrat si můžete koho chcete, všichni si píšou hodnocení a reference, takže si můžete zvolit někoho, kdo má milion zkušeností nebo třeba klidně někoho, kdo má fialové auto. Mým řidičem byl 28letý Thibault, protože mi nejlíp vyhovoval časově a chtěl za to jenom 7 €! (Chápete, jo? Třetina toho, co bych platil za vlak!) Celý den jsem byl nervózní, protože jsem se mu nemohl dovolat, jelikož mi nějak tady blbne český telefon. Nakonec se podařilo a domluvili jsme se, kde mě nabere. Jela s námi ještě jedna paní Izabelle. Cesta to byla moc příjemná, oba byli moc fajn a pochválili mi francouzštinu, takže jsem měl radost. Skoro celou dobu jsme si povídali a byla to poměrně zajímavá diskuze. Do chvíle než začali mluvit o tom, že je jeho manželka porodní bába a jak probíhal její vlastní porod. To jsem se snažil nějak teleportovat z auta, ale nepodařilo se mi to, tak jsem to musel všechno vyslechnout. 

Byt kamarádky Emilienne se nachází v historickém centru Rouenu ve velmi starém domě s trámovými stěnami. Podle plánů na radnici ten dům postavili v roce 1900, ale to je blbost. Prý když se neví, tak tam vrznou 1900. Jakože je to už dávno a voilà! Ubikace to je jinak velmi pěkná, vysoké stropy, všechno nové a čisté, krása! Dokázal bych si představit tam bydlet. Kolem 20:15 začali chodit první hosté. Byt se jevil jako poměrně prostorný. Když do něj ovšem dorazilo asi 18  lidí, člověk měl trochu pocit, že je v transportu do koncentráku. Z jednoho koutu obýváku se nedalo projít na druhý, aniž by při tom člověk nešlápl alespoň na 3 chodidla. Při troše štěstí bylo vaše jenom jedno. Párty se celkem vyvedla, jak můžete vidět na fotografiích. Lidé, které si pamatuju, byli taky dobří. Asi do půlnoci nikdo nepoznal, že nejsem Francouz. Když jsem ale hodně říkal u nás v Praze, tak se někdo zeptal. Párty skončila asi kolem jedné ranní, kdy přišla sousedka, že ještě 5 minutes et j'appelle la police! 

Oslavenkyně s mým darem a mnou

Nejvtipnější foto večera

Než přišla sousedka

Neděli jsem strávil se třema spolužákama ze školy. Všichni tři Italové a všichni tři super. Jmenují se Emilka, Evženka a Vilík, resp. Emilia, Eugenia a Guigliermo. Celý víkend byly journées du patrimoine, tak jsme se jenom procházeli po nábřeží Seiny a večer šli na mojito a večeři. Tím, že byly všechny památky zadarmo, všude byly tři prdele lidí a my jsme každopádně nebyli stejně motivovaní jako ti šprti, co s náma nešli a místo toho čekali šestihodinovou frontu do paláce Elysée, protože nám to doporučili ve škole. Ach jo, vypadá to, že hodně lidí jsou hrozní přizdisráči a nikam nechodí. Každopádně odpoledne to bylo fajn. A normálně - pivo Heineken v půllitrové plechovce tu stojí jenom 1,30 € v arabské večerce. Sice Heineken nemusím, až budu mít pivní absťák, určitě přijde vhod (přijde vhod, přijde vhod, ááááá vana přijde vhod Šmoulům!). Je to tu nejlevnější pivo, co jsem zatím viděl. V baru, když jsou happy hours, se dá najít za 2,50 €, ale není to žádné terno. Musím se začít učit pít víno. Bagety už zvládám bravurně. A ty sýry! Oj! Ale o jídle zase až někdy jindy!

Abyste mi věřili, že jsem v Paříži!

Musée d'Orsay

Notre Dame

Zítra (?) o něco málo o škole.

Jo a taky jdu do banky a zařídit si francouzskou SIMku. držte mi palce!

A bientôt !