Překládám, předkládáš, překládáme...

Samozřejmě, jak jsem předpokládal, nedostal jsem se k tomu dřív než teď, tak to zkusím nějak dohnat.

Začneme teda líčením mých dojmů z prvních hodin překladu.

V úterý začínám v 11 hodin předmětem traduction économique. Jak už název napovídá, překládáme tam ekonomické texty. Z angličtiny do francouzštiny. Průser.

Celá hodina prodíhala dost divně a pořád jsem si říkal, že teď už musí přijít ten zlomový okamžik, kdy pan učitel skočí na stůl a zakřičí něco ve stylu:"Mysleli jste si, že to bude takhle? Omyl! Tramtadadá!" Nic takového se nestalo. Bohužel. Ani nevím, co mě rozčarovalo víc, jestli to, co mě bude čekat, to, jak se odehrávala hodina nebo to jaká byla potom realita. Ve zkratce: budeme tam překládat různě složité a dlouhé texty z ekonomických deníků, převážně těch brytiš. Na absolvování semestru je potřeba mít 100% účast, na každou hodinu přinést z domu přeložený text, který bude pan učitel náhodně vybírat a známkovat, pak budeme během semestru dělat dva překlady na známky na hodině a jeden na konci semestru. K tomu budeme mít jednojazyčný výkladový (anglický!) slovník. Překládat budeme samozřejmě do francouzštiny. Nádhera. Navíc tu asi nikdy neslyšeli o tom, že existuje normostrana, a tak to bude všechno "asi jedna stránka". (Z jedné stránky se nakonec vyklubaly normostrany dvě a kousek. Moc hezká stránka.)

Potom nám rozdal první text a já jsem se chtěl jít klouzat. Byla zvolena oběť, která to musela celé na jeden nádech přečíst (jaký to má smysl?), což zabralo asi 15 minut. Potom by normální smrtelný absolvent útrl řekl, že proběhne analýza textu. Ve Francii se ale takové plebejské přežitky přece vůbec nedělají a tak se celá "analýza" omezila jenom na větu:"Čemu nerozumíte?". Měl jsem chuť zakřičet, že ničemu kromě nadpisu a možná prvních pár vět, než to začne mluvit o ekonomii a demonstrativně ten papír sežrat, ale udržel jsem se. Pak se teda někdo zeptal asi na pět slovíček, které ale ani nebyly žádné termíny a podle mě to zrovna byly světlé místa, kterým jsem rozuměl, tak tomu museli rozumět všichni snad. No a po zodpovězení těchto pár otázek přišel na řadu vtip dne - za domácí úkol na příště přeložte.

Něco podobného se opakovalo pozdě odpoledne, kdy jsem měl traduction journalistique. Sice jsem si žádný takový předmět nezapsal, ale měl jsem to tak v rozvrhu, a navíc to byla trochu menší hrůza, tak jsem si řekl, že budu radši držet hubu. Traduction journalistique mám se studentama prvního ročníku, kterým je teprve 18 let a ve většině jsou to celkem ucha, co si myslí, že když jsou na ISITu, tak se z nich všichni posadí na zadek. Baví se mezi sebou o přestávce všema (ne)možnýma jazykama, jenom asi aby bylo vidět, že umí.

Samotná hodina pak probíhala úplně stejně. Nacpali nás, tentokrát ale do mnohem starší, učebny bez jakéhokoliv náznaku, že by v ní kdy byl slovník či nedejbože počítač. To mě tu fakt sere. Zatím jsem v celé škole (4 budovy) viděl asi pět počítačů. Z toho jeden můj a jeden paní v kanceláři. O tom, jaký je to tam ale blázinec ale zas až jindy. Rozdíl oproti té ranní hrůze byl v tom, že jsme dostali jiný text. Průběh byl totožný, pan učitel dokonce i říkal stejné vtipy jako ráno. Potom jsme rozebírali slovíčka jako v šesté třídě. Tady bylo dotazů mnohem více a pan učitel pořád zdůrazňoval, jak je důležit décortiquer le vocabulaire. Do teď netuším, co to znamená. Na příště přeložit za domácí úkol.

Středeční školy jsem se bál jako čert kříže. Sice jenom jedna hodina, ovšem o to pro mě obávanější. Traduction générale espagnol - français. Když to v úterý bylo takové peklo, a to anglicky umím nebo bych alespoň měl, co to asi může být teďka, když španělsky umím jenom pár vět? 

Učí to sice strašně milá paní a neříkala décortiquer le vocabulaire. To bylo fajn. Vyprávěla různé zajímavé (!) historky z praxe a co všechno budeme přes semestr dělat. Říkala to tak medovým hlasem, že jsem z toho všeho úplně ignoroval obsah sdělení, jinak by mi asi slezly vlasy. Na každou hodinu samozřejmě taky překlad. Naštěstí kratší. Tak jsme si zadaný text přečetli a dali se, tentokrát do analýzy. Neskutečné. Text byl o globálním oteplování a o konferenci v Riu. Ano, jsem takový expert, že si dávám v volném čase takové lahůdky. Nebo jsem se zbláznil. To druhé je pravděpodobnější. A pokud to tak ještě není, brzy to přijde, neboť vyhlídky na volný čas jsou minimální a čas strávený překladem není jako ten na rybách, aby se nezapočítával do života.

Konečně ta slíbená škola

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem neměl čas a pomyšlení psát své dojmy z prvního školního týdne. Pokusím se to všechno teda nějak ve zkratce zrekonstruovat.

PONDĚLÍ

Začneme pondělím, kdy mám, jak jsem již říkal pouze jeden předmět, a to tépéen neboli Technique de Prise de Notes. V jednom z prvních dopisů, co nám ohledně Erasmu posílali, se psalo, že je to jenom pro studenty, kteří už nějaký kurz tlumočnické notace absolvovali. Tak jsem se bál, co to bude... Ještě se k tomu dostanu. Budovu, kde měla tahle hodina být jsem našel poměrně snadno. Až mě to samotného zarazilo. Samozřejmě jsem si ale udělal ostudu u vstupu, protože jsem nevěděl, kam se přikládá alohomorakarta. Naštěstí jsem to zahrál celkem do autu a nikdo to moc nepoznal. Předmět vyučuje asi pětadvacetiletá slečna Lucie, co pořád vtipkuje a celkově se chová spíš jakoby byla naše kamarádka z hospody než profesorka (tak prestižní!) školy ISIT. Rozčarování nastalo už asi pět minut po začátku, když četla jména studentů. Ano, jako jediný jsem tam Erasmus. Druhé rozčarování nastalo, když se mě zeptala, z jaké jsem školy. Rozčarována ovšem byla slečna Lucie:

"De l'Université Charles? Oh, génial!"

Hm, tak jo, asi jsem geniální už jenom tím, odkud pocházím. To je celkem slušná reakce na to, že jsem tu úplně mimo a asi největší exot. "Quelle est votre langue maternelle?" Odpověděl jsem, že tchèque, načež slečna Lucie nasadila konsternovaný výraz, jestli si u ní dělám legraci, nebo je to opravdu jazyk. Následovala otázka, jaké jazyky tedy studuju (jak známo češtinku tu nemajou). Tak jsem jí vysvětlil, že protože nemají moji rodnou řeč, musím se tvářit, že jsem anglofon a mimoto dělám právě francouzštinu a aby toho nebylo málo, musel jsem si vzít ještě španělštinu.

- "Ooooh mais vous parlez plein de langues!" 

- "No, já mluvím ještě rusky a trochu polsky."

- "Impréssionnant!"

(No, to se ještě uvidí...)

Teď něco málo k tomu, co přesně se na té hodině dělalo. Omlouvám se, že to bude pro někoho možná nicneříkající. Týká se to spíš mých spolužáků z translatologie. Teoreticky se to hodně podobalo naší metodice tlumočení na ÚTRL. Jenom s tím rozdílem, že celý loňský absolvovaný ročník to strčilo během asi 10 minut do kapsy. Na začátek jsme dělali jenom něco facile, z français do français, protože je to naše langue maternelle, takže nemáme žádné problémy s porozuměním textu a je to pro nás v pohodě. Jak pro koho, haha. Článek o prognózách demografického vývoje pro příštích 30 let ve vztahu k důchodové reformě mi teda v pohodě nepřišel. Z každého úseku jsem si stihl poznamenat asi tak první větu, protože pak jsem absolutně nestíhal. Navíc, a což je fakt dost masakr, nás celkem nutí unifikovaně měnit osobní systém zápisu, který jsem si během loňska vybudoval a přes prázdniny úspěšně zapomněl. Nesmíme si skoro nic psát slovy, musíme mít papír oddělený sloupečkem vlevo (na podmět věty, popř. časové vyjádření) a musíme vertikalizovat a oddělovat informace od sebe. Po každém úseku byl jmenován jeden dobrovolník, co musel představit svůj zápis na tabuli. Ještěže jsem si sedl do první řady, takže jsem vypadal jakože šprt a tahle pocta mě minula. Všichni lidi tam znají asi milion abeced. Včetně té elfské a klingonské, řekl bych. I se podle toho oblíkají. "Toto je staročínský symbol pro mosaznou kliku střešního okna, který používám pro cokoliv, co se týká cestování, transportu, exportu, vývozního cla a rakoviny prostaty." A do psích jater, kam jsem to vlezl! Nejenomže nemám žádný symbol pro rakovinu prostaty, ale navíc jsem z textu nepochytil nic a připadám si jako největší mimoň. Slečna Lucie vždycky představila i to, co si poznamenala sama. Vypadalo to jako instrukce na etiketě oblečení, jak se má daný kus oděvu prát. Ona z toho byla schopná hovořit o baby boomu a o tom, jak se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu. Zajímavé. Na příště jsme dostali za úkol napsat si v tlumočnickém zápisu pět vět o svých minulých prázdninách, které pak budeme na základě poznámek dávat zpět do souvislého výkladu v angličtině a ostatní je budou zapisovat a tlumočit do francouzštiny. Génial!

Škóla

(Předesílám, že toto je pouze nástin toho, jak se to bude odehrávat. Konkrétní dojmy plánuju napsat nějak hromadně na konci týdne, až si udělám souhrnný obrázek o všem, co mě tu čeká. Zatím z toho mám celkem nervy a chce se mi srát, jenom si na to vzpomenu. Snad to bude lepší.)

Moje první setkání se školou proběhlo už minulý čtvrtek. Konkrétně se jednalo o réunion d’accueil, kde jsme se měli setkat s vedoucími svých jazykových oddělení. Jelikož se tady tvářím, že angličtina je můj mateřský jazyk, byl mi přidělen Monsieur Ruiller. Je to takový chvístek, že když si stoupne z profilu, můžou kolem něj volně poletovat částice a vlnění se jen lehce ohne. Má vždycky svetřík a kravatu a hází jeden vtípek za druhým. Vysvětlil mi „tout“. V praxi to znamenalo, že se zeptal, jestli ça va, já jsem mu řekl, že ça va, merci, pak se zeptal, kde bydlím a jestli umím dojet do školy metrem (asi předpokládal, že jsem se na tu schůzi přemístil nebo použil pařížskou letaxovou síť) a že kdybych něco potřeboval, ať napíšu jemu. Kdybych potřeboval razítko, mám napsat na bureau international. Dal mi rozvrh a au revoir. Rozvrh mám celkem v pohodě. V pondělí a středu mám školu od 11 do 12, v úterý od 11 do 12:30 a pak 16:30 až 17:30, ve čtvrtek volno a v pátek mám 3 předměty a de facto končím až nějak v 17 hodin. Čert to vem, hlavně že nemusím brzo ráno vstávat a budu mít dost času na všelijaká alotria. Pak nás 120 erasmáků nacpali do salle de conférence, která byla velká asi jako můj pokoj v Praze a začali nám pouštět powerpointovou prezentaci. Na prvním snímku samozřejmě bylo, že ISIT je prestižní škola a ať jsme pyšní, že tu můžeme studovat. Na druhém bylo, že 1/8 studentů jsou přes Erasmus a ať jsme pyšní, že jsme erasmáci. Jinak tam nebylo nic moc zajímavého. Ještě jsme dostali kartičku, že jsme jejich, jednu druhou jsme si museli koupit za 20 €, abychom se dostali do budov školy. O ISICu, který umí obé, tu zřejmě ještě nikdy neslyšeli. Nu což! Když tu identifikační kartičku ukážu bance, údajně dostanu 40 €. Tu druhou, kterou přezdívám familierně alohomora-karta, na konci vrátím a těch 20 € dostanu zpátky. To jde. Jenom ji nesmím ztratit/propít/ve spaní vdechnout/jinak znehodnotit...

Ke konci toho spectaclu nás ještě paní Burke, responsable des projets internationaux, požádala, ať zvedneme ruce všichni ti, co jsme de l'Espagne... les rukou. De l'Angleterre... podobně. Stejně tomu bylo i s Italy, Němci a Číňany. Poslední byla République tchèque. Nahoře byla jenom moje ruka. Jo, všichni budou vědět, že to já jsem ten Čech. Super.

Před odchodem nás ještě informovali, že na chodbě je připravené malé občerstvení. (Kelímek do půl naplněný kolouc a bábovka, které někdo půlku sežral snad ještě než tam někdo z nás stihl přijít.) Když jsem se snažil procpat ven z té slavné salle de conférence, ocitl jsem se v pasti v předsálí, kde stály hloučky lidí (podle národností). Když jsem byl asi 3 m od jedné prazvláštně smíšené skupiny, kolem se mihla Madame Burke, drapla mě za ruku, obloukem mě přimrštila k té skupince a pravila: „To je Monsieur Libor, on je tchèque. On tu nikoho nemá, tak se s ním teď budete kamarádit. Merci.“ Jo! Fakt díky, paní Burke, génial!

Heslo na školní wifi dostaneme až někdy, prý bientôt. Máme počkat tak dva týdny. Velmi chytré. Ani v jedné ze školních budov, co jsem zatím viděl, není k dispozici počítač. Nemít tedy přístup k wifi je dost problematické. Zvláště když člověk musí letět na další hodinu neznámo kam. Když se ztratím, tak si ale říkám, že se procházím a vlastně objevuju Paříž, takže je mi to celkem jedno. A občas se někde podaří na nějakou síť nabourat. Například včera jsem seděl asi půl hodiny na nádraží RER na Port royal a půl hodiny kradl internet někomu, kdo asi omylem udělal ze svého mobilu hotspot. Myslím si, že to byl ten pán, co spal na sedátku vedle mě. Protože když se vzbudil, nastoupil do prvního vlaku, co přijel a já jsem měl po internetu.

To je asi tak ve zkratce všechno pro dnešek. Původně jsem tohle psal při obědě na lavičce na školním dvorku, ale pak jsem musel jít a nějak jsem ztratil nit.

Zítra se můžete těšit na něco málo ohledně nesmyslného byrokratického kolečka, které jsem musel dnes chtě-nechtě absolvovat.

Bonne nuit !

Mon premier week-end en France

Opět se vám hlásí váš pařížský zpravodaj, aby se s vámi podělil o své poslední dojmy a zážitky.

Ve čtvrtek jsem byl poprvé ve škole na informační schůzce, ale o tom vám povím až v dalším příspěvku, pokud mě do té doby nevyhodí z internetu. Doma nám nefunguje, protože "je to rozbitý", a tak jsem teď v mekáči v nákupním centru La vache noire (Černá kráva, wtf?). 

Co jsem tedy dělal o víkendu? Jedna moje francouzská kamarádka slavila narozeniny a měla k tomu ještě kolaudaci svého bytu, kam se nedávno s přítelem přestěhovala. Zádrhel byl v tom, že bydlí v Rouenu, cože je sice jenom hodinu a půl vlakem z Gare St. Lazare, ale lístek stál 22 € a při pomyšlení na tu sumu mi krvácela peněženka. Proto jsem se rozhodl, že zvolím nějakou variantu víc étudiat. A tak jsem poprvé vyzkoušel covoiturage. Princip je jednoduchý: zaregistrujete se na stránce www.covoiturage.fr (jde to i přes účet na Facebook, takže nemusíte nic vyplňovat, jenom telefonní číslo), následně zvolíte město odjezdu a kam chcete plus kdy no a všemocný internet vám vyplivne seznam jiných členů - řidičů, kteří ten den vybranou trasu jedou autem a dají k dispozici volná místa. Je to něco jako couchsurfing, ale na transport. Kliknete na vybranou osobu, zarezervujete si místo, zaplatíte kartou, načež vám přijde SMSkou telefonní číslo řidiče a domluvíte si rendez-vous. Je to bezpečné - dostanete tajný kód, který předáte řidiči po ukončení cesty, na základě kterého dostane peníze. Vybrat si můžete koho chcete, všichni si píšou hodnocení a reference, takže si můžete zvolit někoho, kdo má milion zkušeností nebo třeba klidně někoho, kdo má fialové auto. Mým řidičem byl 28letý Thibault, protože mi nejlíp vyhovoval časově a chtěl za to jenom 7 €! (Chápete, jo? Třetina toho, co bych platil za vlak!) Celý den jsem byl nervózní, protože jsem se mu nemohl dovolat, jelikož mi nějak tady blbne český telefon. Nakonec se podařilo a domluvili jsme se, kde mě nabere. Jela s námi ještě jedna paní Izabelle. Cesta to byla moc příjemná, oba byli moc fajn a pochválili mi francouzštinu, takže jsem měl radost. Skoro celou dobu jsme si povídali a byla to poměrně zajímavá diskuze. Do chvíle než začali mluvit o tom, že je jeho manželka porodní bába a jak probíhal její vlastní porod. To jsem se snažil nějak teleportovat z auta, ale nepodařilo se mi to, tak jsem to musel všechno vyslechnout. 

Byt kamarádky Emilienne se nachází v historickém centru Rouenu ve velmi starém domě s trámovými stěnami. Podle plánů na radnici ten dům postavili v roce 1900, ale to je blbost. Prý když se neví, tak tam vrznou 1900. Jakože je to už dávno a voilà! Ubikace to je jinak velmi pěkná, vysoké stropy, všechno nové a čisté, krása! Dokázal bych si představit tam bydlet. Kolem 20:15 začali chodit první hosté. Byt se jevil jako poměrně prostorný. Když do něj ovšem dorazilo asi 18  lidí, člověk měl trochu pocit, že je v transportu do koncentráku. Z jednoho koutu obýváku se nedalo projít na druhý, aniž by při tom člověk nešlápl alespoň na 3 chodidla. Při troše štěstí bylo vaše jenom jedno. Párty se celkem vyvedla, jak můžete vidět na fotografiích. Lidé, které si pamatuju, byli taky dobří. Asi do půlnoci nikdo nepoznal, že nejsem Francouz. Když jsem ale hodně říkal u nás v Praze, tak se někdo zeptal. Párty skončila asi kolem jedné ranní, kdy přišla sousedka, že ještě 5 minutes et j'appelle la police! 

Oslavenkyně s mým darem a mnou

Nejvtipnější foto večera

Než přišla sousedka

Neděli jsem strávil se třema spolužákama ze školy. Všichni tři Italové a všichni tři super. Jmenují se Emilka, Evženka a Vilík, resp. Emilia, Eugenia a Guigliermo. Celý víkend byly journées du patrimoine, tak jsme se jenom procházeli po nábřeží Seiny a večer šli na mojito a večeři. Tím, že byly všechny památky zadarmo, všude byly tři prdele lidí a my jsme každopádně nebyli stejně motivovaní jako ti šprti, co s náma nešli a místo toho čekali šestihodinovou frontu do paláce Elysée, protože nám to doporučili ve škole. Ach jo, vypadá to, že hodně lidí jsou hrozní přizdisráči a nikam nechodí. Každopádně odpoledne to bylo fajn. A normálně - pivo Heineken v půllitrové plechovce tu stojí jenom 1,30 € v arabské večerce. Sice Heineken nemusím, až budu mít pivní absťák, určitě přijde vhod (přijde vhod, přijde vhod, ááááá vana přijde vhod Šmoulům!). Je to tu nejlevnější pivo, co jsem zatím viděl. V baru, když jsou happy hours, se dá najít za 2,50 €, ale není to žádné terno. Musím se začít učit pít víno. Bagety už zvládám bravurně. A ty sýry! Oj! Ale o jídle zase až někdy jindy!

Abyste mi věřili, že jsem v Paříži!

Musée d'Orsay

Notre Dame

Zítra (?) o něco málo o škole.

Jo a taky jdu do banky a zařídit si francouzskou SIMku. držte mi palce!

A bientôt !

Bydlení je hra

Tak dnes vám konečně povím něco k tématu bydlení v Paříži, protože se mě na to často ptáte. Bydlení jsem sehnal strašnou haluzí přes jedno diskuzní forum na couchsurfingu. Asi dva týdny jsem usilovně hledal, pak jsem jeden den polevil a po návratu z hospody jsem tam uviděl inzerát, kde Vietnamec Viet pronajímal svůj pokoj po dobu, co bude se svojí přítelkou Manon (Lescaut?) někde měsíc lozit v kambodžské džungli nebo tak něco. Pak mi řekl, že z původního měsíce by mohlo být 6 týdnů a pak snad, že si mě to nechají na furt. Tak ještě uvidíme, jak se všechno domluví atd. Byt, ve kterém teda přebývám, se nachází ve městě Arcueil.

Typický francouzský domek s moderní přístavbou aneb laminátové peklo

Arcueilský akvadukt ze 17. století - místní chlouba. "Zahrál" si třeba v Amélii z Montmartru.

Jenom koleje. Než jsem to stihl vyfotit, vlak mi ujel.

Je to dvacetitisícové město na jižním předměstí Paříže. Na centrální stanici Châtelet-Les Halles (něco jako naše Muzeum nebo Ípák či Florenc, ale dohromady, protože je to největší komplex podzemního MHD na světě) to trvá asi 10-15 minut. Do školy (rozprostřené do třech různých budov, nejspíš aby se mi nestýskalo po FF UK) mi to trvá celkem asi 25 minut.To je super čas, protože průměrný Pařížan údajně dojíždí hodinu a půl denně. Dojíždění je tu stejně otravné jako v Praze. 

Modré značky jsou budovy školy, zelená je pak to, kde bydlím

Lidi v MHD jsou ale víc na pěst. Když někoho potkáte, tak je to samé oui, Monsieur, oui, Madame, děkuji, uctivá poklona, bonne journée, merci beaucoup až by se z těch „dobrých“ mravů málem posrali a když pak přijde na nastupování do vagonu, tak by se vám nejradši dupli na palec, abyste je náhodou nepředběhli. Neuhne vám nikdo a že se nejdřív vystupuje, to jim asi do návodu na používání metra zapomněli napsat. Nebo to nepřeložili do francouzštiny a Pařížani tomu teda nerozuměli. O tom, že na eskalátoru se stojí vpravo, se nebudu ani vyjadřovat. Moc jich tu stejně není, takže je to omlouvá. Všude se chodí pěšky, handicapovaní asi mají sedět doma. Měli by se sem někdy přijet podívat z Prahy, až si budou asi někde stěžovat, že mají vozíčkáři těžké problémy s cestováním po městě.

To jsem ale trochu odbočil, takže zpět k bydlení. Je to veliký byt se čtyřma ložnicema, velikým obývákem a kuchyní s chodbou. Dále tady je samostatná koupelna a záchod a jako bonus ještě terasa. Na pařížské poměry, resp. i celkově francouzské, je to dost nadprůměrně velký a luxusní byt. Majitelem je sám Viet, tak nevím, jak je to možné. Je mu teprve 28 a už má takový kvartýr (pozn. je majitelem). Zajímalo by mě, čím se živí. Pokud jsou Vietnamci ve Francii to samé jak u nás, tak určitě pěstuje trávu. Jenom jsem ještě nepřišel na to kde.

V jednom pokoji bydlí Jérémy. Takový malý blonďatý chvístek, který vypadá, že kdybyste si s ním dali high five, vylomí se mu ruka v ramenním kloubu, přesně tak, jako když barbíně utrhnete ruku. Je étudiant en alternance, to znamená, že týden chodí do školy a týden a týden pracuje. V jeho případě jsou to éditions. Říkal, že dělal nakladatele jedné knihy. Pak ale mluvil něco o společenské hře, tak nevím. Asi si tam hrajou na knížky. Jinak je ale moc fajn a celkem jsme si asi i padli do noty

Další spolubydlící se jmenuje Delphine. O té se mi toho zatím moc zjistit nepodařilo. Vím jenom, že je dneska večer v kině (to mi řekla sama) a že se bojí pavouků (to jsem vydedukoval z jejího rozhovoru s Jérémym). I když se jmenuje delfín, tak její pokoj není obří akvárium. Dokonce nemá ani vodní postel. 

Posledním obyvatelem je Španěl Antonio, který tady ale není a v jeho pokoji jsem já. Nevím, jestli se sem ještě vrátí, ale doufám, že ano a vyklidí odtamtud ten bordel. Vypadá to tam jako v kumbále, kam někdo hodil jadernou bombu. Ale aspoň měl ustláno. Je tam taky celkem zima a nesvítí světlo. Ale bydlím a to je hlavní! 

Když si vzpomenu, že jsem si vždycky říkal, že bych nikdy nešel bydlet do přízemního bytu, je mi to teď k smíchu. Okno z mého pokoje vede přímo do ulice a to tak, že kdybych si sedl na postel, co je hned pod ním, mohl bych z něj prodávat párky v rohlíku. 

Počkám, až budou mít v obchodě ve slevě párky a pak to rozjedu!

No a jak z fotky výše vidíte, bydlí tu s námi aj kočica. Jmenuje se Béné a je to petit chat. Moje alergie na kočky se raduje, jak když zazvoní Ježíšek. Našli ho někde v zahradě, kam ho nechal spadnou nějaký tyran z balkonu ve třetím patře. Manon ho zachránila a teď tu bydlí u nás. Napřed se tvářil, že se se mnou nekámoší, ale pak obrátil. Asi mě miluje. Pořád za mnou dolízá a dožaduje se pozornosti. Dokonce mi v noci i lozí do postele. Nechal jsem ho jednou spát na rohu na peřině s tím, že tam ho nezalehnu. Skoro celou noc jsem nespal, aby z kočky náhodou nebyla placka. Pak jsem zabral. Najednou mi něco ve spaní začalo cukat s kotníkem. No jistě, já jsem tu kočku zalehl. Nic se jí ale nestalo a ani ji to nijak neodstrašilo. Nakonec jsem ji musel hodit před dveře a zavřít. A když to neudělám, hned ho mám zas v peřinách a ne a ne se nechat vyhnat. Je to prostě rebel! A strašně mlaská!  Kudy chodí, tudy mlaská. Když jsem třeba vařil, vyšplhal mi po noze až na rameno. Když něco dělám na počítači, skáče mi po klávesnici (tím se rovněž omlouvám za překlepy, ne vždy jsem na vině já). Kdyby ale ten žebrák nebyl tak roztomilý! Kdyby to byla nějaká desetikilová střaatá bestie, tak ji člověk nakopne a je to, ale uznejte, kdo by se zlobil na takového prcka?

Cesta a první okamžiky ve Francii

Cesta samotná proběhla bez větších komplikací. Jenom na letišti mi vadila jediná věc - wifi je zdarma pouze 15 minut. Já jsem potřeboval najít na internetu spoj, kterým se dostanu z letiště a adresu, kde se nachází můj budoucí byt. Naštěstí se mi to během těch 15 minut podařilo, ale jak to dopadlo vám povím za chvíli.

První problém vyvstal už v Praze. Na internetu jsem zjistil, že můj let bude v Paříži ve 23:00. Poslední RER (vlaky, které jsou součástí pařížské mhd a obsluhují i celý region Ille de France) přestávají z letiště jezdit v 22:58. Můj domácí, kterého jsem sehnal úplnou náhodou a říkám si, že jsem měl zase jednou z prdele kliku, protože sehnat v Paříži po prázdninách bydlení je jednoduché asi jako naučit psa háčkovat, mi řekl, že se dá z letiště dostat i nočním(i) autobusem (autobusy) a že to nenín nebezpečné. Jediný problém byl v tom, že to trvá tři hodiny. Nakonec se ale nějak podařilo, že jel ještě nějaký poslední autobus, který měl jet do stanice, kde se ta linky RER rozvětvuje. Uzavřené byla totiž jenom ta část u letiště. Dostat se na místo určení znamenalo vymotat se z labyrintu letištních hal a se dvěma kufry se dostavit na CDGval, což je taková jakoby linka metra, co jezdí mezi jednotlivými terminály. Ta nás dovezla na parkoviště, kde nás naložili do autobusu s destinací Aulney-sous-bois. Problém nastal, když jsem si chtěl vzít příruční zavazadlo do autobusu. Pán agent de RATP mi tvrdil, že je to moc grand a že se to nevejde dans le bus. Když jsem se ho zeptal, co budu dělat, když mi ho někdo ukradne, protože tam mám mobil, foťák a notebook, řekl mi, že to je normální, že každého už v Paříži okradli a že si na to zvyknu. Napřed jsem se s ním chtěl ještě dohadovat, ale pak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu, nevyjmenovávat, co všechno se v mém kufru nachází, abych tak nedával někomu návod, nastoupit do autobusu a myslet si na nějaké sprosté slovo. Tak mě to nasralo, že jsem si u něj ani nekoupil lístek v tom vzteku a prošel kolem něj. On si asi byl vědom toho, že jsem rozhořčen, tak po mě ani nekřičel a nechal mě jet bez lístku. Asi si řekl, že co kdyby mě okradli a chtěl mi ušetřit těch 8 euro nebo kolik. Vlak už čekal na nástupišti. Prvních několik stanic jsme projeli bez zastavení, zastavovalo se jenom v tarifnín zóně 1, což odpovídá úzkému centru. Poslední zastávka bylo Cité universitaire, odkud bydlím dvě stanice. Když se v téhle stanici zavřely dveře, paní, co hlásí stanice, řekla, že jedeme až do Bourg-la-reine bez zastavení. Boží. Budu muset řešit, jak se dostat zpátky směrem do centra. Vystoupi a nasednout na opačný směr nešlo, protože už bylo moc hodin a vlaky přestaly dočista jezdit. Naštěstí bylo v okýnku s informacema rozsvíceno a bylo vidět, že tam někdo sedí. Zeptal jsem se, jak se dostanu do Arcueile. Ten někdo, kdo tam seděl, byla nějaká mladá Afričanka. A šišlala. Takže jsem jí nerozuměl ani prd a stejně jsem si musel poradit sám. Naštěstí venku stál pán s kufrem a zeptal se mě, jestli hledám autobus do Paříže. To bylo asi těma kuframa a mým pomateným pobíháním. Něco jako jízdn řád aby ve Francii pohledal. Takže jsme si prostě stoupli a čekali. Asi za půl hodiny začalo pršet. A pak přijel autobus. Dovezl mě až na stanici, kterou jsem si stihl vyhledat ještě na Ruzyni. Teď přichází na nejhorší část. Tím, že jsem měl internet jenom na chvíli, jsem si musel najít svoji adresu a nechat mapu otevřenou v záložkách, abych k ní měl potom přstup i bez internetu. Bohžel mě nenapadlo načíst si nějaké rozumné zvětšení, a tak jsem na ní měl jenom asi tři hlavní ulice. Jo, ještě kousek parku, vlastně! Tak jsem si musel vystačit s tím, co jsem měl a vydat se na cestu. Šel jsem asi pět kilometrů. Co 15 minut jsem se musel někde schovávat, abych mohl z kufru vyndat nobeook a ověřit si, zda jdu správnou cestou. Vyzkoušel jsem si, jaké mají moje nové kufry jízdní vlastnosti. Těch povrchů, co jsem vystřídal! Silnice, dlažba, trávník, kaluže, rozkopaný chodník, hloubkové výkopy, hřiště na pétanque... Zapomněl jsem dodat, že lilo jako z konve. Když jsem odlétal a pršelo doma, říkal jsem si, že je Praha smutná, že odjíždím. Znamená teda snad to, že pršelo i v Paříži a daleko víc, že je Paříž smutná, že přijíždím?! V půl třetí ráno se mi nicméně podařilo konečně dorazit na místo určení. A to úplně samotnému! Můj pan domácí, jehož jméno můžeme myslovit, ale je vtipné, neb je to Vietnamec a jmenuje se Viet, mi celou dobu nebral telefon a neodpovídal na SMSky. Zvládl jsem to docela dobře. Blbé bylo akorát když jsem asi 20 minut stál durch mokrý ve vchodě a čekal, jestli mi někdo přijde otevřít, protože jsem neznal digicode (něco jako Sezame, otevři se!, abyste se mohli dostat do domu). O mém pokoji, prvním dnu ve škole a podobných kratochvílích zase příště, protože už musím běžet a koukám, že jsem se nějak moc rozepsal a teď nestíhám!

Mějte se krásně a pište mi. Budu se těšit na vaše ohlasy!

Tuto se počíná kronika

Milí přátelé,

jak jistě víte, nacházím se ve Městě nad Seinou.

Na tento blog se budu snažit (pravidelně?) umisťovat své zážitky, fotky, dojmy a jiná moudra, abyste věděli, co se se mnou děje. Když kliknete na (nějaké) tlačítko (někde), budou vám (snad) chodit upozornění pokaždé, když sem něco napíšu.

Název Le Parisien jsem zvolil záměrně: 1) znamená to Pařížan, což já teďka jsem, 2) je to oblíbený francouzský deník. Půjčil jsem si i jejich logo z titulky.

Pokud se vám budou moje příspěvky (ne)líbit, vyjádřete se do komentářů, abych měl od vás zpětnou vazbu a věděl, kdo mě čte atd. 

PS pro bohemisty: Kdo pozná, odkud je citována věta použitá v nadpise, bude mít u mě plusový bod!
PS pro všechny ostatní smrtelníky: Omluvte nedokonalou technickou stránku blogu, ještě musím vychytat nějaké mouchy.