Jak jsem měl v létě štěstí a narazil jsem na Vietnamce
jménem Viet, teď se karta obrátila. Z bytu jsem musel odejít na konci
měsíce. Vzhledem k tomu, že jsem si udělal výlet do Prahy, musel jsem
vyklidit terén ještě před svým odjezdem. Pro jistotu jsem začal hledat nové
bydlení už na začátku října. Nakonec se to ukázalo jako naprostá ztráta času.
Ztratil jsem měsíc života a kvůli všemu tomu stresu si ho asi o dvacet dalších
let zkrátil. Hledání spočívalo v tom, že jsem každý den asi čtyřikrát
sjížděl všechny stránky, kde se dávají nabídky na bydlení. Ve Francii jich
existuje asi padesát, já jsem se zaměřil jenom na těch (asi) pět hlavních,
které jsou bezplatné. Pokaždé se sice tváří, že je zdarma všechno, ale když se
zaregistrujete, zjistíte, že abyste mohli lidi kontaktovat, musíte si zaplatit
VIP členství. Ani to vám ale nezaručuje, že najdete, co potřebujete. Vedle toho
jsem se ještě zapsal do asi dalších šesti skupin na facebooku. Do všech, které
obsahovaly slova jako: Paříž, spolubydlení, expats atd. Ani to nebylo
k ničemu. Jednou se ukázala jiskra naděje, ale následně se zase
rozplynula. Jedna mladá Ruso-Američanka dávala svoje bydlení k podnájmu po
dobu, co bude někde v Keni lítat v křoví a očkovat sirotky. Cena byla
rozumná, datum její nepřítomnosti se krylo s datem mé přítomnosti
v Paříži, lokalita byla víc než příjemná, asi 15 minut na kole od školy. Nicméně
holčička měla další tři uchazeče a nakonec si vybrala někoho jiného. Situace
tady je tak šílená, že to nejste vy jako jedinec, co si prohlídnete několik
bytů a potom si vyberete. Tady je to jako pracovní pohovory – musíte mít
samozřejmě dossier s milionama potvrzení, výpisů, kopií, záruk a kdoví
čeho, myslím, že někdo mi i říkal, že po něm chtěli motivační dopis. Pak už
jenom doufáte, že si ten páprda, co byt pronajímá, prohlídne zrovna vaše dossier a pozve si vás na osobní rendez-vous. Ani pak ale není vyhráno.
Já si myslím, že jsem byl okouzlující a šarmantní, ale v jeden okamžik se
mi strašně chtělo na záchod, tak jsem se Ruso-Američanky zeptal, jestli si u ní
můžu odskočit. To mi asi dalo záporné body, jinak si to nedokážu představit.
Nějak bych teď chtěl ve zkratce představit, co jsem všechno
viděl za hrůzy při prohlížení těch inzerátů. Pokud někdo není spokojený se svým
bydlením v ČR, tady by ho to hned přešlo. Jak je Paříž naprosto narvaná
lidma, tak se je majitelé „bytů“ snaží nacpat úplně všude. Je třeba úplně
normální, že vám nabízejí appartement
sous-terrain. Zní to hezky, ale jedná se prostě o nějakou plesnivou kóji ve
sklepě. Dalším častým nabízeným bydlením je chambre
de bonne, pokoj pro služku. To je většinou špeluňka velikosti asi osm metrů
čtverečních v šestém patře a výš. V devadesáti procentech bez výtahu.
Pokud máte štěstí, máte sprchu na pokoji a záchod na chodbě společně
s ostatními chambres. Pokud máte
smůlu, máte na té chodbě i tu sprchu. Za tuto luxusní ubikaci zaplatíte
exkluzivní cenu 650 € v průměru. Jeden kamarád byl na prohlídku jedné
takové hrůzy. V inzerátu avizovali, že je sprcha i záchod v pokoji.
Když do něj vešel, nic tam nebylo, jen velká postel a vedle ní malá ulička na
chození. Když se zeptal, kde je ten záchod, majitel ukázal na skříň
v rohu. Když se otevřela, byl v ní turecký záchod. Sprcha se dělala
tak, že se na ten záchod spustila taková mříž, na kterou si člověk stoupl a
vesele se mohl sprchovat. Další hrůzou, o které jsem se už trochu zmiňoval,
jsou ty jejich studio. U nás se to
překládá jako garsonka, ale nemá to s tím nic společného. Studio je jedna
místnost, do které nacpete všechno. A všechny. Viděl jsem třeba inzerát, kde
chlápek psal, že hledá někoho, kdo s ním bude sdílet jeho grand studio
(všichni říkají, že mají ho mají grand) stylem: Pokud budem dva, 450 €/os, když
budem 3, 300 €/os, 4 – 250 €/os atd... Nevím, mělo to asi 12 metrů, takže
představa, že v něčem takovém jsem nucen být s někým, koho potkám přes
inzerát mi přijde jako nechat se zahrabat do hrobky zaživa a platit za to
měsíčně nechutné prachy. Navíc je ta hrobka na konci světa a do centra se
z ní jede třeba dvě hodiny.
Já jsem strávil celý říjen tím, že jsem sjížděl všechny
možné stránky, telefonoval, psal smsky, nechával messages vocaux, což jsem nikdy předtím nedělal, hledal a hledal a
hledal. Našel jsem jenom tu holčičku, která mě za použití jejího wc odsoudila
k dalšímu hledání. Šel jsem se podívat na jedno studio, které bylo velké
asi jako naše koupelna v ČR. Vlastně ještě menší. Byl to jen stůl a židle
a nad tím ve vzduchu palanda a za ní sprcha. Na záchod se chodilo na chodbu do
domu (jakoby na panelákové chodbě) a jediné okno vedlo na vstupní dveře, takže
si člověk připadal jako v zoologické zahradě. Celá tato nádhera za 550 €
se smlouvou na jeden rok. Děkuji, nechci.
Občas, když jsem byl hodně zoufalý, napsal jsem do skupin o
spolubydlení na Facebooku ve zkratce svůj životní příběh a že hledám. Většinou
mi pak chodily zprávy do složky Other. Valná část z nich byla jakože:
„Ahoj, já taky hledám, tak až něco najdeš, tak mi napiš a budeme nejlepší
kamarádi.“ Taky si mě přidalo spoustu divných lidí. Zejména jeden mládenec ze
Španělska. „Ahoj, hledáš bydlení?“, napsal mi. „Jo. Víš o něčem?“, odpověděl jsem.
„No, vím. Za sex můžeš bydlet u mě.“ Nevím, jak běžná je to tady věc, mě to
každopádně zarazilo dost.
Pak mi jednou přišla zpráva, od holčičky jménem Alejandra.
Jedna spolubydlící odjíždí do Anglie a hledají někoho, kdo ji nahradí. Mohl
jsem si vybrat: samotný pokoj za 350 €, sdílený za 250 €. Volné ihned, bez
jakýchkoliv oplítaček a formalit. Háček byl v tom, že to je
v Aubervilliers. To je jedno z přistěhovaleckých předměstí na severu
Paříže, kterým jsem se chtěl vyhnout. Nicméně jsem si řekl, že tomu dám šanci.
Přišel jsem na prohlídku. Byla tu Alejandra (Bolivie), Sara (Mexiko), Katie
(Odcházející Angličanka). Ještě tu bydlí pekař Paul (Anglie). Mělo to být, že
já si vezmu jeho pokoj a on půjde do toho sdíleného. Když ale přišel domů,
vylezlo z něj, že do žádného sdíleného se mu nechce a že prostě budu ve
sdíleném já nebo mám smůlu. Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou. Ani nevím
proč, jestli jsem čekal, že mi spadne něco do klína. Nakonec jsem to vzal a
bydlím teď tady. Spolubydlící jsou fajn a naučím se španělsky. Budu mít trochu
adrenalinu, naučím se jazyk ulice a možná i nějaké bojové umění, rapovat nebo
něco podobně předměstského, čili banlieu.
Po týdnu bydlení tady musím říct, že když člověk jde a dívá
se jenom na jednu stranu ulice, jsou tu celkem hezké domy. Lidi tu jsou trochu
divní, ale radši jsem si rychle zvykl na nikoho nečumět, abych nedostal po
tlamě. Už dokonce i rozumím prodavačce v obchodě i přes její
neidentifikovatelný přízvuk. A z metra už se taky nebojím chodit!
PS: Pokud uslyšíte o někom, co hledá bydlení v centru Paříže či blízkém předměstí a jeho budget je 450 € (jak se píše v milionech inzerátech), tak mu dejte pěstí, aby se probral. Nic takového sehnat nejde. Já platím sice míň, ale trvá mi to 40 minut do centra, nemluví se tu francouzsky (zato všemožnými africkými a asijskými jazyky) a přes můj pokoj se chodí do vedlejšího. Jak to teď tak píšu, tak mi dochází, že jestli je něco Paříž, tak tohle. Bydlení tady je záhul.
